Negativní emoce

Poslední dobou si čím dál víc uvědomuji, jak moc je téma odpuštění pro celkové zdraví důležité. Píše o detoxikaci a očistě těla, ale nikde se nepíše, jak důležitá je i očista psychická. 

To vám je taková úleva.

Negativními emocemi si vytváříme energetické bloky

Zkuste si představit, že v každém okamžiku, kdy pocítíte vůči někomu zášť, výčitky, zlobu, nebo budete cítit kvůli němu bolest a zármutek, se vždy ucpe kousek energetických drah v těle. Takhle nějak to totiž funguje. Svými pocity si vytváříme v těle energetické bloky, doslova se nám „zanesou filtry“ a energie se zpomalí nebo přestává proudit. Deprese a jiné nemoci (i ty „klasické“, fyzické) si mnou ruce.

Kolik těch „ucpávek“ už jsme od narození nashromáždili, aniž bychom si to uvědomovali? Kolik traumatických situací (byť drobných) jsme jako děti i jako dospělí prožili?

Představuji si, jak bychom se cítili krásně, kdybychom všichni všem lidem odpustili (myslím doopravdy odpustili – tak, že když si na daného člověka vzpomeneme, už to s námi nic nedělá) a všechny ty „ucpávky“, pomyslné slupky ze sebe setřásli. Kdyby energie proudila volně v celém těle. Jak bychom si neskutečně oddechli :-). Nejspíš by to bylo dost podobné, jako se cítil král v pohádce Nesmrtelná teta, když Rozum věnoval jeho rozum Matějovi: „To se mi najednou ulevilo…“ :-).

Odpustit sám sobě bývá nejtěžší

A to vůbec nemluvím o tom, jak by se člověku ulevilo, kdyby dokázal odpustit úplně všechno sám sobě. To bývá nejtěžší, znám to moc dobře. S ostatními lidmi jsem v pohodě, ale co se týká výčitek sama sobě, na to jsem odborník-specialista :-). Tedy bývala jsem – usilovně jsem na sobě zapracovala:-).

Je to úplně zbytečné: stále dokola se výčitkami trestáme opakovaně za něco, co už stejně nezměníme, drásáme stále znovu a znovu staré rány. I zločinci sedí ve vězení jenom jednou!

Dovolme si dělat chyby

Je důležité si dovolit dělat chyby a mít se ráda taková, jaká jsem. I s těmi zakopnutími a životními přešlapy. Zkusme to brát tak, že v každé situaci jsme vždy udělali to nejlepší, co jsme v danou chvíli mohli – k čemu jsme měli informace, vlastnosti, schopnosti…nic víc prostě nešlo (samozřejmě nelze omlouvat vědomé zlé nebo dokonce trestné činy, mluvím o většině lidí, kteří jednají, jak nejlépe umí, ale někdy to zkrátka „nevyjde“). Zkusme brát své chyby jako příležitost se něco naučit: i malé dítě, než se naučí chodit, nejdříve padá…

Ani se nemusím moc snažit a vyštrachala bych na sebe tolik prohřešků…v tolika situacích bych se teď, s odstupem, tak ráda zachovala jinak… Na druhou stranu – když srovnám, „kde jsem byla“ třeba deset let zpátky a nyní – vnímám vnitřní posun, který ve mně nastal, kolik jsem se toho už naučila, jaký kus cesty jsem ušla. A vím, že tehdy (ať už si dosadím jakýkoliv okamžik mého života) jsem opravdu udělala to nejlepší, čeho jsem v dané situaci byla schopna. Určitě to máte podobně.

Nechme emoce odejít

 

Všichni jsme byli někdy někým zraněni, někdo nám způsobil bolest, zachoval se k nám špatně. Cítit zlobu, zášť, bolest, křivdu, zármutek apod. je normální. Měli bychom své emoce přijmout a brát je jako přirozenou součást sebe sama. Ale někdy v nás zůstávají příliš dlouho, prožíváme je zas a znova místo toho, abychom je prožili a pak nechali v klidu odejít.

Minulost nezměníme, je potřeba jít dál a emoce s ní spojené nechme minulosti. Užívejme si přítomný okamžik, to je to jediné, co v tuto chvíli máme.