Den, kdy jsem se znovu narodila.

Je čtvrtek 24.května 2018. Pamatuji si to úplně přesně. Je to přesně rok. Jedu na doraz. Již několik měsíců jsem v jednom kole. Chci stihnout všechno. Sama pro sebe si říkám, „že je toho hodně a že si nemám čas odpočinout a lehnout“. A přitom vím, jak je mysl silná. Žiji to již několik let. Některá má přání a myšlenky se plní rychle, někdy je ani nestihnu vyslovit.

Říkám si, že „pak si již odpočinu a lehnu“. Jedu autem a zpívám si písničku od Mirai, kterou hrají právě v rádiu: „Když nemůžeš přidej víc, zakřič prostě z plných plic – slovo nejde neexistuje, slovo nejde neexistuje…“.  To snad zpívají o mně.

Jedu krásnou cestou, je minimální provoz. Vyjedu z vesnice a vidím rovnou cestu a nikoho v protisměru. Je ráno, krátce před šestou, jedu na zkoušky NLP. Před sebou mám auto a traktor. Šlápnu na plyn, předjíždím je oba najednou, v protisměru je to pořád dobrý. Zařadím se do svého pruhu a v tom cítím silné škubnutí doprava a já vidím, že se řítím do pole. V tu chvíli strhnu volant na opačnou stranu (asi trochu víc než bych měla) a dostávám se do smyku. Auto se stává neovladatelným. Ve smyku klouže po silnici doleva, doprava a zase doleva.

Nejde nic dělat a já vím, že to již neovlivním. Jsou to vteřiny. V tom vylítnu autem v protisměru do pole. Hlavou mi ještě probleskne otázka, „jak ty zkoušky dnes stihnu?“ Auto letí vzduchem několik metrů. Je to zvláštní pocit, ale ani ve vteřině mně nenapadne, že by to mohlo dopadnout špatně. Asi automaticky zavírám oči a přikrčím hlavu. Cítím obrovský náraz a několikrát se s autem převrátím. Nevím, jak dlouho to celé trvalo. Auto dopadlo do pole a já otevírám oči. Ten pohled je hrozný. Vystřelené airbagy, díra ve volantu, rozsypané přední sklo, auto je vmáčknuté v poli, takže dveře ani nejdou otevřít. Z auta se kouří. Ale já jsem celá! Mám štěstí. Je mi jasné, že se musím dostat ven. Popadnu kabelku, která leží na sedadle spolujezdce a snažím se vylézt z auta. Jen není kudy.

V tom slyším hlas: „paní jste celá, můžete vylézt?“ Chci vylézt, ale není kudy. Pán duchapřítomně odtáhne přední sklo, které je celé pokrčené a podá mi ruku, abych se dostala ven. Jsem v mokrém poli, asi 100m od silnice. Z auta se pořád kouří. Je velký předpoklad, že bouchne.

Pomoc! Mám tam telefon a všechny věci. Zachránila jsem jen kabelku, kde byla peněženka s doklady. Z hlavy si nepamatuji žádné telefonní číslo. Nevím, co budu dělat a jak to vyřeším. Hlavou mi probleskne myšlenka, „jak dám vědět domů, co se stalo?“

Za chvíli jsou na místě hasiči, policie i záchranka. Mám obrovské štěstí. Auto nevybouchlo. Pán, který mi pomáhal z auta ven, byl policajt, který jel ráno do služby. Našel mi v poli telefon a kufřík, kde mám pár osobních věcí. Mohu zavolat domů! Všichni, kteří vidí auto, kroutí hlavou. Nikdo nevěří, že by z auta mohl někdo vyváznout živý. Záchranka mě veze do nejbližší nemocnice. Auto a veškeré své věci musím nechat tam. Nevím co bude a jak to dopadne, ale jsem celá. Policie auto odtáhne na vrakoviště, spolu s věci, které se válely po poli. Jsem na Slovensku a proto se musí vyřešit ekologická likvidace auta, která bude platit v ČR, protože auto se nevyplatí převážet.

Jsem v nemocnici. Podle magnetické rezonance mám zlomený krční obratel, mnohočetné pohmožděniny, poranění a otřes mozku. Ale jsem celá! 

V nemocnici si mě nechají 4 dny na pozorování. Mají strach z vnitřního krvácení. Jsem domlácená a modrá od hlavy až k patě. Všechno mě bolí, ale já vím, že je to dobrý. Věřím sobě i vesmíru. Díky cestovnímu pojištění mě v pondělí převáží sanitka do domácí péče. Jsem vděčná. Přiznám se, že cestu v sedě autem po D1 bych asi nezvládla. 

Tyto fotky jsem nafotila 9-den po nehodě. A nejedná se o fotomontáž. Nějakou dobu ještě samozřejmě trvalo, než zmizely veškeré modřiny, hlavně na stehnech (jak jsem byla zaklíněná pod volantem) a na prsou (od airbagu) a než jsem mohla plně otočit hlavu do obou stran. Moje rekonvalescence byla ale neuvěřitelně rychlá hlavně díky mému myšlení a kvantové fyzice. Takzvané „kvantování“ funguje ve všem, co si jen dokážete představit – zdravotně, finančně nebo v jakékoliv oblasti svého života. Důležitá je změna myšlení. Díky němu pak můžete dostat do rovnováhy své tělo i mysl a naučit se žít šťastný a spokojený život. 

Již před lety jsem se naučila přijímat svůj život s vděčností a pokorou. Dnes jsem životu vděčná za každý den. Jsem vděčná za každou zkušenost, která mě posunula a posouvá neustále dál. Není to jenom díky autonehodě. Je to již několik let. Kdybych nepřijímala svůj život s vděčností a láskou a neuvědomovala si, že jsem tvůrcem svého života, kdoví, jak by to s tou nehodou dopadlo.

Věřím, že Vás můj příběh inspiruje a že Vám pomůže na Vaší cestě životem. Není důležité, co se nám děje, ale jak se k tomu stavíme. Jestli budu plakat nad zničeným autem, nad tím, že jsem v nemocnici a budu se litovat a nebo se na to podívám jinak. Podívám se na to s vděčností, že jsem tady a že to takhle skvěle dopadlo. 

„Jsou dva způsoby jak žít. Buď nevidíte zázrak v ničem, nebo vidíte zázrak ve všem.“

(Albert Einstein)

Své znalosti a zkušenosti z praxe a ze života předávám dál také jak na svých kurzech, tak na osobních konzultacích. Ráda se s Vámi podělím o své zkušenosti a o své pochopení života. Věřím, že najdete radost v každém dni života a budete ho milovat tak, jak ho miluji já.

Na počest mých „prvních narozenin“ jsem poslala do světa 14-denní e-mailový kurz „Co s nechtěnými myšlenkami“ nebo Nemyslete na to, na co nechcete.  Připravuji také další kurzy, na které se můžete už těšit už teď.

Těším se na vás 🙂